Budu mít dítě. Cože, co? Jak se to stalo?

Jana nevěřila vlastním očím. Nebo spíš vlastním uším. Už pár dní chodil jako tělo bez duše, ale déle už nemohla čekat. Musela mu to říct. - Honzo, já jsem těhotná. Už tři měsíce. - Bože, co? Co? Jak se to stalo?

- No prostě se to stalo, víš dobře, že jsme nebyli opatrní už dávno. Co ty na to, zlobíš se?

- Ne, ne, víš, nech mě teď přemejšlejt. Musím si něco promyslet.

Jana čekala další měsíc. Mezitím se jí začalo rýsovat bříško. Ani na minutu nepřemýšlela o tom, že by si dítě nechala vzít. Pravda, nebylo plánované, ale jí už bylo 36 a nehodlala riskovat potrat s tím, že by potom už děti mít nemusela. Ale zatím se moc netěšila. Protože Honza se nijak nevyjádřil. Myslela si, že se teda konečně vezmou, už spolu žili 4 roky, ona byla doma a starala se o domácnost. On měl náročnou práci a rád chodil domů, kde našel vše připravené a ona byla vždy usměvavá. V poslední době ale v práci byl pořád. Nikdy neměl čas na to, aby si pořádně promluvili. Už jí pořádně ani nedal pusu. Věděla, že se něco děje, ale bála se zeptat.

- Už můžeme vědět, co to bude. Nejsi zvědavý?

- Co? Co? No když to chceš vědět, tak ať ti to řeknou. Mě je to fuk.

- Honzo, ale...-, rozplakala se a sesunula se na pohovku jak hromádka neštěstí. Hormony se v ní bouřily, snažila se ovládat, ale už to nešlo.

- Co s tebou je, budeme mít dítě a ty se chováš, jako by to bylo cizí. Víš, dobře, že jsi byl můj jediný kluk.

- Hele, Jano, Jano, neplač, takhle je to mnohem horší. Nebreč sakra. Já, já.. já ti musím něco říct. Já se stěhuju pryč. Já jsem potkal někoho, do koho jsem se zamiloval. Víš, že tě mám rád, ale prostě do tebe nejsem tak zamilovanej, bože, já chci bejt s ní. Copak nemám právo bejt šťastnej, poprvý v životě jsem se zamiloval, ztratil jsem hlavu, a našel svou spřízněnou duši. Víš, co je to spřízněná duše? Kdybys to chápala.. ona je prostě můj osud. Nezlob se, prostě já už nemůžu. Jasně, že ti budu platit, ale.. ale nechtěj po mě, abych tady dál bydlel. Já prostě nemůžu. Nemůžu.

Jana zbylé měsíce těhotenství procházela jako náměsíčná. Věděla, že bude mít malou holčičku, mechanicky si chystala věci, domlouvala se s rodiči na všem možném a rodiče ji litovali, někdy s tím byli až protivní, ale ona to nevnímala. Probrala se až u porodu. Veškeré její zklamání bylo částečně nahrazeno láskou, kterou k tomu tvorečkovi pocítila. Honza se samozřejmě u porodu ani neukázal.

Jak slíbil, platil výživné. Malá Linda dostala jeho příjmení. Občas za ní přijel, ale dlouho nepobyl.

Jana se po letech dozvěděla, že spřízněná duše, velká láska z univerzity, Honzu vykopla po dvou měsících společného soužití...