Ožení se, až když...? Ne, svatbu né

Už jsme spolu pět let. Potkali jsme se zcela náhodou, v době, kdy jsem lásku rozhodně nehledala. On lásku nehledal, hledal něco jiného - práci. A tak jsme se střetli, chodili spolu a před dvěma lety udělali rozhodnutí, že bychom začali spolu bydlet. A tak spolu bydlíme... vše nám jde, máme dobrý vztah, máme se rádi, oba jsme už pevně na vlastních nohou, máme něco našetřeno, je nám fajn, nasmějeme se spolu, umíme si povídat a na ulici se stále držíme za ruce a v posteli je to taky fajn...jenže někam by se to možná mělo posunout. A tak jsem se zeptala. „Možná bysme měli uvažovat o svatbě.“ On tak stojí v koupelně a zírá na mne jako bych mu oznámila, že jsem spala s jeho nejlepším kamarádem a budu mít mimino, které si rozhodně chci nechat a on by se měl vystěhovat z bytu...

 Dívám se na něj a uvědomuju si, že toho člověka vlastně vůbec neznám. Asi si to představuje jako manželství našich známých nebo rodičů. Stereotyp a koukání na telku, čekání na teplou večeři a nudný sex v misionářské pozici jednou za týden. Asi si myslí, že už nebude moct s klukama na pivo.

Asi si představuje velkou svatbu na zámku a plno lidí, který nechce pozvat. Asi si představuje šunkový závitky s křenovou omáčkou a kuře s estragonem a suchou rýži a ožralé příbuzné, kteří nám dají nemožné dary, který pak flákneme někam do šuflíku hluboko na dno nebo do sklepa a vytáhnem je, jen těsně před tím, než nás oni příbuzní navštíví...

Asi nechápe, že je mi s ním fajn, ale nechci být na bodu mrazu, nechci být jen přítelkyně dalších 10 let. Asi neví, že bych si ho klidně vzala někde na dovolené jen tak na pláži nebo jen tak v riflích na radnici s dvěma svědky.

Asi myslí na Petra, jeho kamaráda, který zahýbá ženě, kde může. Asi neví, že Petr přestal manželku vnímat a ona přestala vnímat sebe, on místo komunikace našel mladici, která si myslí, že Petr spí na pohovce a už si s ženou nemá co říct a je s ní jen kvůli dětem.

Asi myslí na svatební fotky někde v albíčku Rajče a na tisíc formalit. Měnění občanek, vyplňování lejster. Asi myslí na děti a na ten opruz kolem nich. Asi myslí na to, že tenhle byt by už nestačil. Asi myslí na hypotéku. Asi si myslí, že už to bude jen práce, práce a z práce domů. Asi nechápe, že by měl důvod se vracet domů a že vše není černobílé. Asi je mu  pohodlně takto, ale já chci trošku víc, chci ten prstýnek na ruce, chci jít dál. Vždycky jsem stála při něm, vůbec mi nevadilo, že je bez práce, když jsem ho potkala, věřila jsem mu. Vždycky jsem mu byla věrná. Stála jsem vždycky na jeho straně. Myslela jsem, že je nějaký MY. Zatím je asi jen Já a On. Mám ho ráda, ale vlastně nevím, koho mám ráda, protože on se na mě dívá, jako bych mu oznámila, že , že jsem spala s jeho nejlepším kamarádem a budu mít mimino, které si rozhodně chci nechat a on by se měl vystěhovat z bytu...

Když nechce jít někam dál, proč jsme se k sobě stěhovali? Jestli za pět let nezjistil, že mě vlastně nechce, co tady vlastně dělal? Je mi 30. Jemu je o pár let víc. Připadá mi nefér, že ztrácel náš čas. Možná si představuje, že jednou se bude chtít oženit, až nebude muset myslet na ty banality, možná jsem jen někdo na vyplnění volnýho času...možná jsem jen trapná a naivní káča. Chlapům to je jedno, můžou mít dítě v 90, nestárnou jako ženské, můžou si najít mladou holku...myslela jsem, že mě má rád a že by chtěl vykročit do další životní etapy, jen tak jsem se zeptala.... kdybych se nezeptala, asi bychom šli takto dalších deset let a pak co? Kam by tohle šlo dál, kdybychom spolu jen tak dál žili? Ale dál už nepřemýšlím, začínají se mi po tváří koulet slzy a cítím děsný prázdno...

Za týden  se odstěhoval.

 Inspirováno článkem pana Havlíka