Otec mě mlátil pořád. Přinesl jsem domů trojku z matyky, sundal řemen a bylo to. Hráli jsme s klukama fotbal a rozmlátili sousedům okno, prásk, řemen, prásk. Matka přihlížela, ale nikdy me nebila. Vždy jen řekla, počkej, až přijde táta domů, ten ti to vyjasní!
Byla jsem bita a na to nemám špatné vzpomínky. Nesnášela jsem kázání rodičů o tom či onom, jak mám nebo nemám dělat to nebo to, horší byl výprask. A než jsem měla děti, nechápala jsem to rodičovské pořekadlo, tohle mě bolí víc než tebe... ale je to pro tvoje dobro.
_____________________________________________________________________________________
Otec vždycky pil a když se napil, mlátil nás hlava nehlava. S bráchou jsme se schovávali, kam se dalo, ale vždycky si nás našel. Když se nás snažila maminka chránit, začal bít i ji. Na dětství mám děsné vzpomínky. Nikdy nechci být jako on, frustrovaný, nezaměstnaný chlap, kterému se nikdy nesplnily jeho sny o jeho firmě.
_____________________________________________________________________________________
Dostával jsem výprasky, ano. Spočítal bych je na prstech obou ruk. Bylo to fakt výjimečně, když jsem opravdu překročil meze. Když se dneska dívám na moje dětství, jsem rád, že mě rodiče bili. Jo, bolelo to, ale já vím, zač jsem to dostal. Jeden takový výprask mě zachránil před jistou hovadinou, kterou jsem málem udělal. Kdybych to dotáhl do konce, můj život by se drasticky změnil. Ne k lepšímu, na to vemte jed. Jsem rád, že rodiče mě měli rádi a vždy mi ukázali ten správnej směr. Dneska bych neměnil.
______________________________________________________________________________
Mamka byla prvním rokem na medicíně, když otěhotněla se mnou. Nezvládala školu, a tak odešla. Do školy se už nikdy nevrátila. S taťkou byli spolu jen pár let, pak se rozvedli. Vídala jsem taťku míň a míň, pořád se s mamkou hádali a nakonec jsme se odstěhovali na Slovensko, taťka se znovu oženil a já nikdy ani neviděla moje nevlastní sourozence. Mamka se dost změnila. Zhrubla a byla pořád naštvaná. Neměla prakticky žádný vzdělání, jen gympl, a tak práce nebyla kdovíjaká. Pořád mě buzerovala, ať se učím a ať se nezapletu s prvním chlapem, kterej mi příjde do cesty. Vždy když jsem dostala blbou známku z biologie, mlátila mě. Na gympl se mi nechtěla, chtěla bych raději dělat hotelovou školu nebo něco jinýho, ale mamka si přála, ať jdu na gympl. Jak jsem byla na gymplu, to mlácení se stupňovalo. Moc mi to tam nešlo, ona jedna věc je se tam dostat a druhá věc je tam prospívat. Na medicínu se mi fakt nechtělo a asi jsem to podvědomě dávala furt najevo, protože ona mě furt bila. No co dodat. Doktorka ze mě není, nakonec jsem s gymplem sekla, odešla z domu a později si udělala jinou školu. Matka se mnou nemluví.
Až budu mít děti, tak je nechám v klidu, ať si dělají, co chtějí, pokud to budou dělat dobře, tak ať si studují třeba učňák.
________________________________________________________________________________
Ty hajzle, malej, počkej, až ti bude pět, teď nesmím, ale jen počkej...
__________________________________________________________________________________
Já nevím, copak platí na tříleté dítě domluva a vysvětlování? Můj syn bil jeho malou sestřičku, žárlil na ni. Jednou už vše přesáhlo meze a dostal hned jakmile ji uhodil pořádný výprask. Bolelo ho to. Byl vzteklý, měl zatnuté pěstičky. Jenže když chtěl příště ubližovat sestře, připoměla jsem mu, jak to bolí a že to udělám jemu. Byl klid. Později se jako sourozenci shodli a doteď mají hezký vztah. Pomáhají si. Postupně se naučil, že sestru musí bránit a chránit, ne ji shazovat a mlátit. Je součást jeho rodiny, patří k němu. Není to cizí člověk.
____________________________________________________________________________________
Pár příkladu pár lidí. Možná to nejsou nejlepší příklady, jsou to jen střípky, ale chtěla jsem jen ukázat, že případy bití jsou jiné. Bití a bití není to samé, chápu, že lidé chtějí zabránit týrání dětí, které se vyskytuje v dnešní společnosti možná víc než kdy předtím. Zákony, které chtějí řešit bití a nerozlišují výchovnou facku nebo mlácení řemenem, nejsou zákony dobré. Tak jako jiné věci je třeba všecko posuzovat individuálně. Jde o plácnutí, protože dítě se chová jak urvané z řetězu nebo jde o týrání?
A týrání dětí nezabrání zákon, že se děti nesmí bít nebo že se můžou bít až od toho nebo onoho roku. Bití jako součást výchovy je však na každém rodiči. Nejde plošně rozkázat, jak kdo bude vychovávat děti. Celkově je snaha o nebití jen další krůček k odklonu od tzv. tradičních hodnot, matka byla doma, nepracovala, věnovala se dětem, otec pracoval a živil rodinu. Když se něco stalo, řešil to otec, otec byl autorita, otec byl ten přísnější. Bití bylo normální. Samozřejmě, tohle taky nebylo ideální, protože otcové nestrávili tolik času s dětma, vztahy mezi rodiči a dětmi byli chladnější, ale na druhé straně nebylo tolik nevychovaných dětí, samozřejmě existovala dětská kriminalita těch dětí, které byly opuštěné, na ulici a tak. Ale kam spěje dnešní model, rozvody, osamělé děti, volná výchova, žádná autorita, přílišná volnost a žádné hranice, to bude druhý extrém. Kam kráčí naše společnost s zákony o nebití dětí? Je to nutně k nečemu lepšímu?
