Téma potrat je stále živé. Někteří volají po úplném zákazu, jiní by uvítali interrupční komise jako za komunistů a další by rádi viděli svobodu a možnost volby pro ženy. Někteří argumentují tím, že potrat je vražda, další křičí, že je nutné zakázat vliv církve na státní věci. Kde je ideál, je li vůbec? A proč ženy chodí na potrat? Pár příběhů z let současných i minulých...
Jana 24 let
Na potrat jsem šla v 19. Zrovna jsem začla vysokou a s přítelem jsme nebyli opatrní. Antikoncepce nebyla běžně dostupná a rodiče nechtěli, abych si zkazila život a nedodělala školu. S přítelem jsme se časem rozešli a když jsem školu dodělala, vdala jsem se, nikdy jsme ale neměli děti, po tom potratu už jsem děti mít nemohla...jo, lituji toho, ale rodiče měli pocit, že dělají to nej...
__________
Martina 49 let
Otěhotněla jsem náhodou. Už mám dospělé děti, 20 a 25 let, s manželem jsme sexuálně aktivní jen někdy. Dlouho jsem ani nešla k doktorovi, ale začala jsem mít problémy a najednou z toho bylo těhotenství. Vešla jsem se ještě do termínu 12. týdnů, nechtěla jsem další dítě, zvláště v mém věku. Jsme s manželem tak spokojení, žijeme si klidně, naše první dcera čeká dítě, budeme mít vnoučata, ale dítě miminko nechceme, v mojem věku prostě nepřipadá v úvahu. Ne, nelituji toho rozhodnutí. Jistě, myslím na to, občas, ne pořád, ale nelituji.
__________
Ludmila 39 let
Za našich mladých let prostě antikoncepce nebyla tak dostupná a když jsme začali sexuálně žít, ani jsme pořádně nevěděli, co a jak. Otěhotněla jsem hned poprvé. Bylo mi 20 a byla jsem pitomá, mladá holka. Šla jsem na potrat. Otec toho dítětě ani nevěděl, že jsem těhotná, protože z mého života zmizel rychleji než bys řek švec. Neměla jsem nikoho, rodiče dávno mrtví. Neměla jsem zájem být matkou. Tak jsem šla na gyndu a vyřešila to. Stalo se mi to ještě víckrát. Mám toho litovat? Ani ne, později jsem se vdala, měla děti, rozvedla se... Prostě život...
____________________________
Zdravotní sestry u kafíčka
- no tak teda, paní, třetí děcko rozhodně nechcu, tak jsem šla na vejškrab, zdejší doktor je fakt milej... - jo, mě se to taky stalo, už dvakrát, co vám budu povídat, copak mám mít tolik děcek? Šla jsem na potrat, ani jsem se o tom nebavila se svým starým... - holky, já jsem v tom, a fakt nějak nechcu další, už mám dost, tři kluci doma a další děcko a zase mateřská? fakt ne, taky si půjdu nechat to vzít...
_______________________________
Ilona 43 let
Na potrat jsem šla jednou. Manžel si to přál. Měli jsme už dvě děcka, 7 a 9 let, dva kluky. Pak jsem náhodou otěhotněla (měla jsem tělísko, ale..). On rozhodně nechtěl, tak jsem šla. Lituji toho? Děsně. Lehce bysme uživili další, o to nešlo, ale prostě jsem se nechala přesvědčit..jsem blbá, vím.
_______________________________________
Petra 38 let
Jo, jednou jsem šla na potrat. Nemohla jsem brát prášky, mám děsně vysokej tlak. Přítel nechtěl kondom, a tak jsem užívali přerušovanou metodu. No jo, otěhotněla jsem. Každej jsme bydleli v jiným městě, nějak jsme nebyli připravení na to být rodiče. Pak jsem měla testy a ty vypadaly nějak divně. No, řekla jsem si, kašlu na to. Tak jsem šla na potrat. Hned potom jsme se rozešli. Později jsem měla dítě s jiným klukem. Lituji potratu? Ne, proč, prostě kdo ví, jestli by to děcko bylo zdravý a vůbec, ten borec, co jsem s ním chodila, byl taky divnej. Asi by to bylo celkově na hovno. Takže jsem ráda, že jsem tehdy dítě neměla.
___________________
Simona 39 let
Potrat? Ano, zažila jsem. Bohužel osobně. Bylo mi 30. Už jsme spolu byli 12 let a měli 6letou holčičku a zoufale chtěli další dítě. Když jsem otěhotněla, měli jsme velkou radost. Genetický testy ale nevypadaly dobře. Krevní testy. Ale chtěli jsme tak moc dítě a doufali...Pak jsem měla test na plodovou vodu, plus ultrazvuk. Obojí jasně potvrdilo Downův syndrom. S manželem jsme se rozhodli, že ne. Šla jsem na potrat teda. V pátým měsíci. Bylo to děsný, doteď jsem z toho rozhozená. Ale vím, že bych nechtěla postižené dítě. Byla to hnusná zkušenost, lituji a nelituji. Trápí mne to, ale celkově jsem radši, že jsme to dítě neměli...
____________________________
Marta 27 let
Narazila jsem na chlapa, ze kterýho se vyklubal násilník. Mlátil mě za každou blbost. Bála jsem se. Byla jsem pořád doma. Když jsem otěhotněla, bil mne dál. Nechtěla jsem mít dítě, který bude v takovým vztahu. Našla jsem nějak sílu a odešla a šla na potrat. Nelituji. Občas na to myslím, ale ničeho nelituji. Dneska bych udělala to samé. Později jsem našla báječného muže, se kterým mám dvě nádherné děti. Naše děti. Měla jsem možnost začít znovu a tentokrát jinak.
_____________
Marie 50 let
Když jsem byla mladší, o hodně mladší :), měla jsem aférku s ženáčem. Byla jsem mladá a naivní. Věřila jsem, že se rozvede. Věřila jsem, že s ženou žije oddělený život. Jenže s rozvodem nespěchal. Rozhodla jsem se tomu pomoct. Otěhotněla jsem a hned mu to řekla. Jenže reagoval jinak, než jsem čekala. Seřval mě, že tohle jsme si nedomluvili a hned chtěl, ať si to nechám vzít...Ze začátku jsem si postavila hlavu, že ne a chtěla jsem to dítě mít, byla jsem rozhodnutá ho donutit k rozvodu a dokonce šla k němu domů...jenže když mi to všechno došlo, šla jsem raději na ten potrat. Samozřejmě hned potom jsme se rozešli a já se už vyhýbala ženáčům
. ___________________________
Karla 46 let
Když se moje teta dozvěděla, co se stalo, vzala si mě k sobě a zařídila mi, abych mohla jít na potrat. Můj otčím mě ve 14 letech znásilnil a pak mě pravidelně zneužíval, říkala jsem to mamce, ale ona neposlouchala, měla svůj svět. Když jsem otěhotněla, byla jsem z toho zmatená, ale věděla jsem, že se něco děje, že se stalo něco vážného, a tak jsem našla odvahu a šla za tetou. Myslím, že to bylo tehdy dobře. Mít dítě v 15 ještě na základní a za takových podmínek? Ne, fakt toho nelituju. Teta se o mě postarala a já šla studovat, vystudovala jsem na zdravotní sestru a pracuju shodou okolností na gyndě. Vidím občas ženské, které na potrat jdou. Tam si vzpomenu na svůj. Nelituju. Není to příjemná vzpomínka, ale jsem ráda, že jsem to dítě neměla. Ne, vlastní děti nemám. Nemůžu...
_____________________
Dobrá, pár příběhů, vše skutečné osoby, jen jsem změnila jména a pár věcí. Chtěla jsem jen ukázat, že důvody pro potrat můžou být různé a neměli bychom všechny házet do jednoho pytle, někdy jsou důvody nedůvody a vymyšlené, šlo by krásně, aby dotyčná dítě měla, jindy se jedná o vážné důvody. Některé ženy chodí na potrat jako by se nic nedělo, jiné trpí, jiné litují pořád a nejsou už schopny se s tím smířit, jiné nelitují, protože věří, že jednaly podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Odsuzovat a posuzovat ostatní je lehké, ale vžít se do jejich situace už méně. Kdo ví, jak bychom jednali v situaci výše zmíněné nebo jiné.
