V létě to začalo, v létě se vše zhoršilo, v létě asi vše skončilo...Minulé léto začala blogovat. Připadala si osamělá, bylo jí smutno, chtěla trošku lidského tepla. Manžel byl chladný. Blogoval i on, oba se chtěli vypsat z toho, jak jim je, místo mluvení spolu psali cizím. S manželem to už nějakou dobu neklapalo, nic nešlo podle jejich plánů. Nečekaně zůstali v cizině déle než měli, nečekaně se jejich láska změnila v mám tě plný zuby. Bylo jí mizerně, otevřela srdce neznámým lidem a našla nové známé, ale ti jí pomoci nemohli, aspoň ne tak, jak by to skutečně potřebovala. Bylo to dlouhé, teplé léto, ale ji slunce nehřálo.
Snažili se nějak rozhodnout, ale nechtěli dělat konečné rozhodnutí. Dohodli se, že ona se vrátí s dětmi domů a on se k nim připojí později. Aspoň si od sebe odpočinou. Jak už si zvykla svěřovat se na blogu, zmínila i onen návrat tam. Někteří lidé reagovali negativně, ne všem byla sympatická. Věděli, že tohle není její první manželství a připadalo jim, že utíká. Ona věděla, že mají pravdu. Utíká a on jí k tomu útěku pomohl.
Léto skončilo, děti šly do školy a ona měla spoustu času na přemýšlení. Začala zase více psát na blog. Poznala tam vřelou paní, která si s ní dopisovala. Byla to učitelka v Mateřské škole, trpělivá a i ona často psala na blog. Blog jí dal hodně, seznámil ji s lidmi, kteří ji podrželi, když byla na dně. Blog jí hodně dal. To ještě netušila, že jí také něco vezme.
Ale zatím byla opět doma a když opadla počáteční euforie z toho, že je ve své zemi, blízko hodným příbuzným, začala si uvědomovat, že to byla chyba, že neměla takto utíkat. Manžel jí najednou děsně chyběl a uvědomila si, že ho má ráda a že chce udržet manželství, že se musí bojovat. Manžel byl ale strašně daleko. Tělem i duší.
Ona chtěla být blízko. Tělem i duší. Její duše byla ale bolavá a její tělo onemocnělo. Nemoc byla horší tím, že nebyla psychicky v pořádku, i když měla malý únik v podobě blogu. Paní učitelka jí dál psala. Spousta lidí neměla onu učitelku ráda, ale ona ji považovala za výjimečnou ženu. Věřila jí.
Manžel přijel na dovolenou za nimi, ale nebylo to šťastné shledání, naznačil, že chce rozvod a že našel spřízněnou duši. Na blogu. Paní učitelku.
Byla zoufalá, hysterická, chtěla to nějak zvládnout, ale nedokázala to. Nechápala to. Jak je to možné, proč se jí učitelka nezmínila o psaní s manželem? Proč? Byla to láska platonická nebo ne? A záleželo na tom?
Zkoušela najít úlevu na blogu. Popsala trojúhelník, psala, psala, ale bylo jí ještě hůř.
Paní učitelka psala též. Popsala, jak našla toho pravého, on psal též, velmi křehké vztahy se staly ještě křehčí.
Přišlo léto a on se měl vracet domů. Domů do Česka, ale ne domů k ní. Paní učitelka ho lákala víc. Našel přece spřízněnou duši.
Léto skoro končilo. Minulý rok touto dobou začala blogovat. Minulý rok jí bylo mizerně, utěšovala se jídlem a psaním, manžel jí lezl na nervy, na blogu našla trošku úlevu. Teď blog zanedbávala a už ho chtěla zrušit. Manžel a paní učitelka dávali víc a víc najevo jejich aféru a když četla jejich reakce, bylo jí zle. Nemoc pomalu ustupovala, ale fyzicky jí bylo pořád zle. Z jeho a z paní učitelky. Věděla, že by neměla, ale přesto se chtěla nějak zbavit té bolesti, vykřičet do světa blogu idnes tu zradu, neměla se komu svěřit, věděla, že je nespravedlivá, ale připadala si podvedená dvakrát. Chtěla manželství udržet, chtěla pro děti bojovat, ale on ji podvedl. Učitelka ji podvedla. Nebo bylo vše jen klam a selhala obyčejná lidská komunikace? Nebyla si už jistá ničím. Byla si jistá jen tím, že chce mít doma zase rodinu. Celou.
Minulé léto vše začalo, vše se zhoršilo a letošní léto ji přineslo jen bolest. Zbyla jen trošku naděje. Slunce svítí na všechny, i když ona to teplo necítí.
Možná je toto jen povídka fabulace fikce, možná je vše letní bouře, která se přežene. Možná si někdo uvědomí, co je vlastně v životě cenné, že blog není život a že otevřená komunikace z "oka do oka" je lepší forma než blog.
N.B. Diskuzi nechávám otevřenou, diskuzní pole je vaše. Omlouvám se, že nebudu reagovat, ale povídka? patří vám, čtenářům. Takže diskuze je vaše, pište, co vám libo anebo také nic... je to na vás, milí čtenáři.
Děkuji.
Milada
