Měla jsem krásné komunistické dětství

Bylo to fajn. Sice když se dívám zpět, říkám si, jak jsme vlastně mohli přežít? Byl komunismus, naši rodiče věčně v práci, starali jsme se o sebe často sami, flákali jsme se venku bez dozoru, sami jsme chodili do školy, někdo sám jezdil autobusem do školy x kilometrů, domů jsme chodili sami, nikdo nás nehlídal. Rodiče byli v práci. A my nevnímali nějaký komunismus.

Měli jsme sice hodiny ruštiny, ale co, ta lezla na nervy většině lidí a málokdo ji pořádně uměl. Kdo chtěl, mohl se učit jiné jazyky na jazykovce.

Courali jsme na kolech bez helmy a dlouho, už byla tma, když jsme si vzpoměli, že je čas jít domů. Sbírali jsme céčka a jiné hovadiny, byli nadšení z čtyřbarevné propisky a kdo měl rifle, pro toho byl život sladký. Je to lež říct, že v komunismu jsem měla bezstarostné dětství? Ono záleží, kdo příběh vypráví. Naše rodina si jen tak proplouvala. Táta kuchař, máma servírka. Ani jeden ve straně. Žádní emigranti v rodině, žádný gulag. Jen tak jsme si žili. Sice jsme měli ve škole na nástěnce Lenina, ale kdo ho bral vážně? Fučíka jsme nikdo pořádně nečetli, největší zločinec všech dob byl Hitler a o Stalinovi se zase tak moc nemluvilo.

Neměli jsme telefon, neměli jsme auto. Všude možne se chodilo pěšky. Do ciziny jsme se nedostali, byli jsme rádi, že si prohlídneme Jižní Čechy. Ale žili jsme. Měli jsme jednodušší život, protože jsme neměli nic moc, byli jsme spokojení s málem, holky četly Stanislava Rudolfa, kluci dělali výbušniny a jen zázrakem nepřišli o zdraví nebo život. Největší problém byla úča, která si zasedla nebo buzerovala nebo nějaký blaf v jídelně.

Je to teda lež, že komunistické dětství bylo fajn? Bylo. Ale to není ani tak režimem, jako dobou. Fajn rodiče, kteří jsou furt spolu, fajn kamarádi a život dítěte, které netuší, co je komunismus za zlo a co se děje venku. Tam venku.  Protože než vyrostlo, všechno se změnilo. Jen nevím, jestli k lepšímu.